ND Praha. Friday, December 16, 2022
Režie: Andreas Homoki
Orchestr Státní opery, Richard Hein
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/program
| Dirigent | Richard Hein |
| Kostýmy | Gideon Davey |
| Režie | Andreas Homoki |
| Sbormistr | Adolf Melichar |
| Scéna | Frank Philipp Schlössmann |
| Oktavian | Arnheidur Eiríksdóttir |
| Maršálka, kněžna Werdenbergerová | Petra Alvarez Šimková |
| Baron Ochs na Lerchenau | Jens Larsen |
| Pan Faninal | Martin Bárta |
| Sophie | Vera Talerko |
| Slečna Marianne | Lucie Hájková |
| Annina | Jana Sýkorová |
| Policejní komisař | Pavel Švingr |
| Faninalův hofmistr | Jan Maria Hájek |
| Notář | Ivo Hrachovec |
| Leopold | Zbyněk Šporc |
| Maršálčin hofmistr | Vít Šantora |
Komická pohádka
Premiéra opery Richarda Strausse Der Rosenkavalier (Kavalír s růží) v roce 1911 byla takovou kulturní událostí, že německé dráhy musely vypravit do Drážďan zvláštní vlaky. Po skandálním provedení jeho předchozích oper Salomé (předloha Oscar Wilde, premiéra v roce 1905, ve Vídni císařem zakázána) a Elektra (libreto Hugo von Hofmannsthal, 1909) se očekávalo ještě výraznější posunutí operních hranic. Místo dalšího stupňování exaltovaných a disonantních oper přišli Richard Strauss a von Hofmannsthal s téměř operetní fraškou Der Rosenkavalier (Kavalír s růží) a pro mnohé to byl krok zpět. Komická zápletka je triviální a namísto strhujících tragických scén se na jevišti tančí valčík jako symbol zdegenerované aristokratické společnosti.
Po více než sto letech toto dílo na konci minulého roku znovu uvedla pražská Státní opera. Ředitel pražských operních domů Per Boye Hansen vidí autentickou budoucnost právě v navázání na věhlas původního Nového německého divadla a jeho repertoár s díly Richarda Strausse, Alexandera Zemlinského, Paula Hindemitha, Ernsta Křenka nebo Hanse Krásy. Kavalír je základním dílem moderní německé opery a jeho zvládnutí je důležitým předpokladem potvrzujícím perspektivu budoucího směřování.
Zastavit čas
Vídeňská avantgarda začátku 20. století považovala bavorského skladatele Richarda Strausse za “jediného revolucionáře naší doby” (jeho rakouský současník Arnold Schoenberg). Tento titul mu vynesly především symfonické básně (Smrt a vykoupení, Don Juan, Život hrdinův) a první expresionistické opery (Salomé a Elektra). On sám se za něj ale nepovažoval. Byl si dobře vědom toho, že opera je v době nastupující masové kultury jako umělecká forma pasé. Namísto mytickým nebo biblickým motivům se od té doby věnuje závažnějším a často introvertním tématům ve spolupráci s vynikajícím libretistou Hugem von Hofmannsthalem již z pozice pokleslé vážnosti. A jejím prvním opusem je právě Rosenkavalier.
Za fasádou frašky a “pouhé vídeňské maškarády” (jak se zpívá v závěru opery), kde hlavní roli zpívá oplzlý degenerát baron Ochs von Lerchenau, se skrývá důmyslná kritika starého a rozpadajícího se režimu. Svět se mění z aristokratického rokoka doby Marie Terezie (první jednání) přes buržoazní emancipaci devatenáctého století (druhé jednání) až k demokratické lidovládě počátku století dvacátého (třetí jednání). To vše v melancholickém pojetí Straussovy vynikající instrumentace. Je to sen, to nemůže být skutečnost, zpívá jedna z hlavních postav. Druhá v noci vstává, aby v celém paláci zastavila všechny hodiny. Ubíhání času, ztracené mládí, prolínání historických epoch a až příliš jistá nejistota budoucnosti se v brilantním libretu pojí se Straussovou orchestrací a smyslem pro humor. Ačkoli změna je nevyhnutelná a čas nic nezastaví, opera přesto vyznívá smířlivě a optimisticky. Rosenkavalier je rakouská komická pohádka, která dodnes naplňuje německý svět nejen nostalgií, ale také nadějí z dobrého konce, kdy zlo je potrestáno a rozum přeje lásce. Až zamrazí, uvědomíme-li si, že v době premiéry zbývaly do začátku první světové války pouhé tři roky.
Rosenkavalier se stal Straussovou nejoblíbenější operou: ještě v roce své premiéry byl uveden v dalších čtyřiceti operních domech, včetně Národního divadla pod taktovkou Karla Kovařovice a v českém překladu. V Rakousku a Německu je toto poslední velké operní dílo rakouské monarchie stále jedním z vrcholů operní sezóny. Ve Vídni působil anachronismus opery spolu s nostalgií za zaniklým mocnářstvím tak mocně, že se až do konce padesátých let hrálo její premiérové nastudování režiséra Maxe Reinhardta a secesního malíře a scénografa Alfreda Rollera, blízkých spolupracovníků a přátel Strausse a von Hofmannsthala. Rozhodně není náhodou, že tento kruh umělců se po první světové válce zasadil o obnovení Salzburgského festivalu, jehož programové směřování k minulosti na dlouhou dobu čas skutečně zastavilo.
Až příliš civilní
Zatímco jiná operní díla prošla často i sérií revolučních uvedení, moderních a kvalitních verzí melancholické komedie Kavalíra s růží tak není mnoho. Je škoda, že namísto současné koprodukce s významným evropským operním domem se Státní opera rozhodla přivézt do Prahy inscenaci Komické opery v Berlíně z roku 2006 (vlastním původem ještě o šest let starším z basilejské opery). Zpětně viděno je zřejmé, že tehdejší úspěch byl zásluhou hudebního nastudování dnes již slavného šéfdirigenta Berlínských filharmoniků, Kirilla Petrenka. Inscenace režiséra Andrease Homokiho je jednoduchá, bez výrazné symboliky, děj se odehrává ve všech jednáních v holé barokní místnosti, která se postupně naklání a rozpadá jako stará monarchie. Po úvodní postelové scéně se prázdné jeviště postupně zaplňuje rozházeným nábytkem. Kostýmy odpovídají rolím, aristokrati nosí paruky a služky čepečky, dělníci žmoulají čepice, buržoové již oblékli žakety. Kromě výborného osvětlení působí inscenace až příliš civilním (a nudným) dojmem, kde se vlastně nedá nic pokazit. Až na jednu věc: ani po nákladné rekonstrukci Státní opery není technicky možné realizovat původní berlínský originál, ve kterém se celá místnost ve třetím jednání obrátí vzhůru nohama. V Praze se jen některé stěny vyklápějí a podlaha naklání, okna ale zůstanou u stropu, úplně jinde, než by měla být. Výsledkem jsou nelogické režijní prvky a oslabené vyznění celého díla.
Richard Strauss psal vynikající ženské party. Pokud se pražské uvedení Kavalíra s růží ve finále povedlo, je to zcela jistě zásluhou tří sopranistek v hlavních rolích - Arnheiður Eiríksdóttir v roli Oktaviána, Petry Alvarez Šimkové jako maršálka a Very Talerko (Sophie). Ostatní party jsou o poznání slabší, a to zejména komická figura barona Ochse von Lerchenau, na které stojí tíha celého představení - podle původního Straussova plánu měla opera nést i jeho jméno (Der Ochs, neboli vůl) a jen na nátlak umělcovy manželky byla přejmenována. Orchestr vedený Richardem Hainem se po několika reprízách rozehrál a zaujal hlavně ve chvílích, kdy v pomalejších pasážích přestal „lomozit“ a nechal vyznít bohatou instrumentaci Straussova díla a zpěv sopranistek (závěrečné trio).
Uvedení již poněkud zastaralé inscenace je ale přesto úspěchem a příslibem návratu kdysi významného operního domu zpět mezi evropskou elitu. Než se dočkáme vlastní kvalitní produkce, nezbývá, než se za světovým Kavalírem vypravit jako před sto lety vlakem do Německa. Ve dvou připravovaných reprízách můžeme očekávávat vynikající hudební nastudování a v roli maršálky finskou sopranistku Camillu Nylund, současnou hvězdu německého repertoáru. V drážďanské Semperoper diriguje konzervativněji pojaté představení excelentní Christian Thielemann (březen a duben 2023 v rámci Straussova festivalu). Naopak děj druhé inscenace v berlínské Staatsoper (duben 2023) probíhá na multimediální scéně, kde se prolíná expresionistické moderní umění s japonskou zahradní architekturou. Orchestr berlínské Staatskapelle povede anglický dirigent Alexander Soddy, po jehož vídeňské premiéře Straussovy Salomé euforická kritika psala o hudebním provedení, kterou tamní Staatsoper nezažila od dob legendárního dirigenta Carlose Kleibera. Záznam jeho dodnes nepřekonaného provedení jinak zcela tradičně pojatého Kavalíra s růží z roku 1994 je mezitím ke zhlédnutí na YouTube.